Jakub 3, 1-2

„Nechtějte všichni učit druhé, moji bratři, vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni z větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo.“

Drazí bratři a sestry,

Dostal jsem za úkol říct několik slov o tom zda bereme svá slova vážně. Chtěl bych se zamyslet nad třemi oblastmi – vážnost slov při vyučování Božího slova, vážnost slov při modlitbě a při slibování.

Ve verších, které jsem četl, jsme vybízeni, abychom nechtěli všichni učit, protože ti co učí, budou přísněji souzeni. To co chceme druhé učit, musíme sami znát, ale nejen znát, ale hlavně podle toho žít. Tak jak čteme i v listě Římanům 2,19-24: „Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého a sám sebe neučíš? Hlásáš, že se nemá krást a sám kradeš? Říkáš, že se nesmí cizoložit a sám cizoložíš? Ošklivíš si modly a věci z jejich chrámu bereš? Zakládáš si na zákoně a sám přestupováním zákona zneuctíváš Boha? Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy.“

V listě Galatským pak máme napsáno: „Každý, ať zkoumá své vlastní jednání.“

Když chceme někoho učit, musíme si nejdříve zamést před svým vlastním prahem a podívat se, co my děláme špatně. Pokud to co učíme, nebudeme činit v praxi, nemyslíme a nebereme svá slova vážně a před Bohem jsme lháři a pokrytci. Jakub 1,22-24: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači- to byste klamali sami sebe. Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled, podívá se na sebe a hned zapomene, jak vypadá.“

Nyní se krátce zamyslím nad vážností slov v našich modlitbách, v nichž voláme k našemu Pánu. Například v modlitbě Páně se modlíme: „…odpusť nám naše viny, tak jako i my odpouštíme našim viníkům…“ Když toto pronášíme, opravdu jsme odpustili všem, kteří nám nějak ublížili. Přemýšlíme nad tím nebo tato slova pronášíme jen jako naučenou formulku? Často si i já uvědomuji, že tato slova jsem řekl lehkovážně a i díky dnešnímu slovu, se chci snažit tato důležitá slova brát vážně. Zmínil bych ještě jeden úsek modlitby Otče náš. Jsou to slova, která se velmi lehce vysloví, ale velmi těžce přijímají. „…buď vůle tvá…“ Opravdu to myslíme vážně a jsme přesvědčeni, že to chce a činí náš Pán, je po nás to nejlepší? Nebo voláme buď vůle Tvá, ale už předem máme své představy a plány. Když to pak není podle nich, hned si začneme stěžovat a o tom, že to je Boží vůle, vůbec nepřemýšlíme. Raději se zařídíme po svém, tak jak je to podle nás nejvýhodnější. Chtěl bych nás poprosit, abychom se nad tím zamysleli a při modlitbě na to pamatovali. 

Ve Starém zákoně byla vážnost slov zdůrazněna přísahou. Ježíš k nám však hovoří, že my přísahat nemáme, nemáme k čemu a to co řekneme máme dodržet. I v listu Jakubově 5,12 čteme: „Především nepřísahejte, bratři moji. Ani při nebi, ani při zemi, ani při ničem jiném. Vaše ano, ať je vždy ano a ne, ať je ne.“ Často někomu něco lehkovážně slíbíme, bez předchozí úvahy, zda-li to zvládneme a stihneme. I tímto způsobem můžeme brát svá slova na lehkou váhu. To co mluvíme, vychází z našeho srdce a to jak svá slova myslíme vážně, se pozná podle našich skutků. Chtěl bych ještě přečíst verše z Kazatele 5,3-4: „Ty když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích, nemá Bůh zalíbení Co slíbíš, to splň! Lépe je když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš.“

Nakonec bych nám chtěl popřát, abychom se učili víc poslouchat než mluvit a uvědomili si, že z každého slova, které vyjde z našich úst, budeme skládat účet před Bohem. Proto se vyhýbejme slovům, která nejsou k užitku. Važme svá slova!